Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Osobní rozvoj

Příběh o zamilované dívce, která plakala - vysvětlení

Slíbila jsem vám rozluštění příběhu o dívce, která plakala. Začneme tedy tím a hned potom vás odkážu na článek, jak by tedy ten šťastný vztah měl vypadat (jinak tu bude zase 2 500 slov) Abyste pochopili tento článek, měli byste si nejdříve přečíst již zmíněný příběh, dostanete se na něj kliknutím sem.

 

Co si o příběhu myslíte vy

Tomáš Pakhoffer:
Podle mě ten příběh říká to že jednak nemáme ze sebe dělat to co nejsme kvůli druhým. Měli by nás brát takové jací jsme a za 2. nesnažit dělat to samé my :)

Tobias Moretti:
Blb je on. A ona hloupá. Mě se tenhle příběh dotknul, mi připomněl můj příběh a pak příběh jedné dívky...

Máma:
Věřím, že každý, kdo zažil nějakým způsobem špatný vztah, se v tom alespoň maličko viděl nebo dokázal poznat, kdo byl vlastně ten špatný.

Pravdu mají všichni. Ale ne všichni rozluštili všechno.

Příběh jsem vymýšlela sice v nějakých 11 hodin večer, takže je tam asi dost stylistických chyb, na které jsem byla upozorněna, za to děkuji – ostatně, na správnou stylistiku a gramatiku máme korektory, že :D… i tak se budu snažit se zlepšit ^^. Podstatou vyprávění bylo to, že dívka, o které jsem psala, se nejdříve měla tvářit jako ta oběť, ta nevinná malá dušička, která dělá všechno proto, aby byl vztah perfektní. Zatímco „chlapec“ byl arogantní a zlý pablb, který si nevážil toho, co pro ni dělá. V části, kde se rozkřičel a všechno slečně vyčetl, jsem vás ale chtěla nechat rozhodnout o tom, zda-li je ta dívka opravdu tak nevinná, jak se na první pohled zdálo, jestli není vlastně ona tou špatnou a on tou obětí a kdo je tedy „tím lepším, tím vítězem“. Odpověď zní: Nikdo. Oba prohráli. Kde všude jsem vám chtěla naznačit, že je někde móóóžná něco špatně?

„Konečně je tady,“ pomyslela si a žaludek jí málem proletěl krkem. Chvěla se napětím a lehkou nervozitou pokaždé, když byli spolu.

Je v pořádku, být pokaždé až takhle nervózní, když jsou spolu už nějakou tu dobu? Ona byla konstantně nejistá, neexistoval u ní prostor pro jedinou chybu a všechno muselo být perfektní. Lidé chybují. Nejsme dokonalí, to však neplatilo pro ni. Vyvíjela proto tlak nejen na sebe, ale i na něj a na celý vztah, jako kdyby chtěla svému vlastnímu sebevědomí i okolí dokázat, že jsou perfektní pár a všechno jim na 100% funguje, což ji uvádělo do permanentního stresu a nervozity z toho, že si třeba nějakého toho nedostatku její partner nebo okolí všimne. Proto pořád kontrolovala líčení, oblečení, jestli je vše uklizeno, jestli je navařeno atd. (což nemuselo být z příběhu poznat, nicméně jsou to detaily, které nyní rozvádím / uvažuji nad nimi)

... letmě po ní hodil pohledem a na tváři se mu zkroutil jakýsi pokus o úsměv. 

Není to tím, že by byl arogantní. Sám se ale přetvařuje, je mu to naprosto proti srsti a v podstatě v sobě dusí tu potřebu říct jí o tom, co mu vadí, načež sám dobře ví, co by následovalo za scénu, takže to raději celé udusil a ze všech sil proti jeho vůli se usmál. Upřímně a od srdce to ale nebylo. Chyba je v tom, že se nesvěřoval se svými pocity a dusil / hromadil v sobě emoce, které se postupně nakumulovaly do afektovaného výbuchu v pozdější části.

„Asi měl těžký den, je takhle unavený už nějakou dobu,“ …

Místo toho, aby se dívka průběžně v jejich vztahu zajímala o jeho opravdové pocity, si sama konstruovala důvody, proč se chová tak, jak se chová. Myslím si, že bychom se měli upřímně zajímat o pocity nejen partnera, ale všech lidí v našem úzkém kruhu známých, přátel, rodiny, neměli bychom tyhle věci přecházet a mávat nad nimi rukou.

„Tak co, koblížku, jaký jsi měl den?“

Tady se asi budeme s některými čtenáři rozcházet v názorech. Já subjektivně si myslím, že (pokud to partnerovi vyloženě nevadí) není úplně dobré mu říkat pouze zdrobnělinami. Žijeme zkrátka ve stereotypu, že (ve většině případů) ideální muž = ochránce = silný zdatný princ na bílém koni / muž = frajer před kamarády, takže pokud ho ve společnosti (a nedej bože právě před jeho kamarády) osloví „koblížku“, „myšáčku“, „chlupáčku“ nebo „medvídku“, dokážu si představit, že to mužskému sebevědomí a postavení ve společnosti úplně nepřidá.

Začaly jí přepadat myšlenky, že něco dělá špatně, že možná pro něj dělá málo a třeba si hledá někoho, kdo mu bude oddanější ještě víc. Jak mu ale prokázat více loajality? Vždyť se nechala ostříhat, jak se mu to líbí, obléká se tak, jak se mu to líbí, neustále vymýšlí, co by mohli podniknout, doma je uklizeno jako na bankovním účtu studenta a takhle mu nevařila ani maminka.

Občasná pochybnost ve vztahu je naprosto normální záležitostí, tady bych chybu neviděla. Někdy zkrátka nastanou situace, kdy si říkáme, jestli jsme pro něj / pro ni tou nejlepší volbou. Problém je, když je to permanentní záležitost. To pak ukazuje na opravdu nízkou úroveň sebevědomí a oslabenou důvěru v sebe sama a ve vztah jako takový. Horší věc je, když si to spojila s větou, že si už třeba hledá někoho, kdo by mu byl oddanější ještě víc. Špatně. Vztah je prostě a jednoduše o důvěře (o tom se rozepíšu v druhé části článku). Dávat formu strachu způsobem, že v momentě, kdy muž přijde domů o hodinu později, byl určitě už někde s jinou, je emocionální sebevražda bez dopisu na rozloučenou. A korunu nasadila zbytkem citovaného textu. Úplně špatně, zle a nesprávně je to, když žena ztrácí svou nezávislost a stane se prakticky loutkou zájmů svého partnera (ono to ale platí oboustranně). Je úplně v pořádku, že se snažíme, abychom se tomu druhému líbili, jde o přirozenou věc. Normální ale není to, že se druhému chceme líbit na úkor našich vlastních hodnot. Vrátím se ke komentáři Tomáše – Neměli bychom dělat ze sebe někoho, kým nejsme, abychom se zalíbili. Ten člověk se do nás zamiloval jako do originálu, proč to tedy měnit? Taková přetvářka je vyčerpávající, vysilující a dříve nebo později to prostě musí prasknout. Buďme sami sebou. :)

Každý den se o něj stará tak, že si nemá na co stěžovat a tohle je to, co jí se jí za to dostane zpět?

Dívka očekává. Když něco do vztahu dá, očekává, že to nějakým způsobem dostane zpět. To je neskutečná blbost, láska má být bezpodmínečná, jedině tak je čistá. Sama jsem se nesčetněkrát přesvědčila o tom, že když do vztahu zahrnu ego (=já), dopadne to špatně, přinejlepším nějakým uštěpačným popichováním, v horším případě ošklivou hádkou. Ostatně o jedu jménem „ego ve vztahu“ píšu tady. :) Opět opakuji, že pár chybuje v tom, že o svých pocitech nemluví, nesvěřují se s tím, co je trápí. Frustrace se pak hromadí jako v nádobě a vždycky dojde k momentu, kdy nádoba přeteče. Hrnečku, vař!

Usedavý pláč po chvíli rozsekla až věta: „A dost!“ …

A hrneček přetekl. Partner udělal tu chybu, že to nechal dojít až do afektu, že si už dřív v klidu nesedli a neprobrali své obavy, strachy, trápení a úzkosti v klidu, v rámci obyčejné „všední“ konverzace. Já se mu na jednu stranu ani nedivím. Když hrneček přeteče a krev v žilách vyplní agrese, afektovanému chování se člověk jen těžko ubrání. Až poté zjišťuje, že třeba nemusel říct to, co řekl a začne ho jeho chování mrzet. Následky afektovaného chování však mohou být už nezvratné.

Chyby, které jeho partnerce vyčetl

Prakticky všechno, co dívce vyčetl, není podstatou problému. Všechno, co jí vyčetl, je pouze projevem již zmíněného extrémně nízkého sebevědomí a sebedůvěry. Permanentní strach ze ztráty partnera podle mě vychází ze statusu, že je její pozice ve vztahu oslabená, že zkrátka není pro něj dost dobrá a s tím mají problém hlavně (ne-li výhradně) nesebevědomé slečny, slečny s různými komplexy (a hlavně vzhledovými), které mají neustálou potřebu se porovnávat s okolím. Sebevědomá žena by se nad takovými maličkostmi vůbec nezastavovala, zná své silné i špatné stránky, uvědomuje si, na jakých hodnotách je vztah založen a dokáže s tím pracovat, vyvíjet se. Naše slečna - tím že obětovala svůj veškerý volný čas tomu, aby byla „tou – pro – něj – dokonalou, od hlavy až k patě“, ztratila sama sebe, a tím svou opravdovou dokonalost, která se skrývala v její jedinečnosti. Partner ji opustil. A ona, povahově i vzhledově přetvořená k obrazu cizímu najednou neví, co se svým životem, protože vše, co měla, obětovala jemu. Ztratila svou nezávislost a věřím, že než opět najde své já, tu jedinečnou jiskru originality, bude to mít opravdu těžké. Jsem ráda, že moje „dívka“ je jen fiktivní, bohužel si uvědomuji, že jsou určitě kvanta takových dívek a chlapců, kterým tluče srdce stejně jako mně i vám a moc mě mrzí, že si musí procházet tím, čím musí procházet tihle dva v mém smyšleném příběhu. Přejme jim štěstí.

 

Jaké jsou tedy kapitoly šťastného vztahu a jak předejít takovému špatnému konci? Dočtete se v navazujícím článku zde :)

Našli jste ještě něco, co vidíte jako problém mezi těmito partnery? Dejte vědět do komentáře. Teď už ale upřímně děkuji za přečtení tohoto rozluštění a přeji vám, ať se nikdy do takovéto situace nemusíte dostat. :)

 




Tagy: Motivace, Vztahy, Sebevědomí, Sebedůvěra