Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Lifestyle

Jak jsem to v Anglii nezvládla

Asi vám to dlužím. Chybějící část skládačky mezi stavem “Jsem v Británii” a stavem “Jakto, že ta holka streamuje z Prahy?” … Je třeba se tomu postavit čelem a přijmout svojí prohru s pokorou a vděkem. Tak jo - víte, že jsem doma, že? A taky máte poslední informaci o tom, jak jsem si hledala práci v UK nebo tak něco. Pojďme to zkrátit, provedu vás stručně tím, co jsem si prožila až do budíku ve 4 ráno, kdy jsem vstávala na necelých 30 hodin autobusem do Čech.

 

Vtipy na studentský život

Nikdy jsem si nemyslela, že ty vtipy a memes na život studenta budou tak trefný. Sakra. Neexistoval vtípek, který by nevystihnul každý můj nádech a výdech kostelní myši. :D Některé vám sem hodím, abyste pochopili, jak jednoduché je popsat život jednoho člověka v několika obrázcích.

Když bys jsi rád(a) cestoval(a), ale...
Aneb kdy splatíte těch 27000 liber
Vyvážená strava
Jaké to je být studentem?
Odteď budu jíst zdravěji!
Není třeba slov
Každý den.
Přemýšlení studenta
Moje finanční situace
Jak vaří rodiče vs. jak vypadá jídlo ode mně...
Otázka za milion - budu někdy produktivní?
Takže, když mám na účtě...
Tohle mi zůstalo :D
Stres
Vědecky prokázáno


Ano. Opravdu v Británii platíte 9000 liber ročně za to, že si pak sednete na Critical Culture a týpek, kterýmu jsem říkala Mohara, vám přečítá slidy na prezentaci.

Můj jídelníček obsahoval návštěvy polského obchodu, abych si mohla udělat jednou za čas bramborový salát a Lidl nákupy do 5 liber (cca 150 Kč), protože víc jsem si  prostě nemohla dovolit :D. Z toho se měli nakrmit 2 lidé, takže jsme měli často předsmažený řízky v troubě, čoko-rolky, výhodný pizzy nebo cheese z Mekáče za libru. Jednou jedinkrát jsem si dovolila koupit si oběd přímo na campusu za v přepočtu asi 170 Kč a měla jsem výčitky celej den :D. A William, Brit, který rád vařil večeře pro celý dům čítající 10 lidí občas uvařil - v tu chvíli jsem začala věřit ve všechny svaté. UŠETŘENÝ MONEY! Jeho nefalšovaná British Breakfast k večeři v 1 ráno, kdy jsem přišla zdevastovaná z práce, mě hřeje v žaludku ještě teď.

Shit was getting serious.

Zkrátím to stejně, jako se mi krátily úspory na mém českém účtu. Práce fotografky v nočních klubech ožralů a namyšlených britských pipin ani náhodou nepokryla náklady na nájem za maličký pokoj, který čítal v přepočtu 16000 Kč měsíčně. Stěží jsem vydělala 10 000 Kč. A dost jsem se kvůli tomu ponižovala. Když vám ožrala polije košili, trhá z ruky foťák a tahá vás za vlasy a vy se na něj musíte smát a dělat jakoby nic, protože potřebujete tu podělanou 1 libru jakožto provizi z fotky, která jinak stojí 6 liber, náklady jsou tak do 1 libry a agentura na tom teda vydělá 4 libry jen za sezení u tiskárny, není vám do smíchu. Po 8-9 hodinách chůze se svůdnými pohledy s foťákem nad hlavou a akceptování pus na tvář, objetí a focení se s cizincema, jsem domů odcházela totálně zničená - a pěšky, protože jsem prostě neměla na autobus nebo taxík.  Ale stejně jsem šla další den znova, protože jinak nebudu mít co jíst a nájem nezaplatím. Jednou hrozně pršelo a neměla jsem deštník. Hrozně jsem si jeden přála. V půlce cesty jsem jeden našla, úplně zlámaný, fungovala tak polovina. I tak jsem si ho vzala, aby mi aspoň nenavlhl batoh s foťákem, zdrojem mého jediného živobytí. Když jsem procházela kolem bezdomovců pod podchodem na Kingsway, normálně se na mě pousmáli. Jako kdyby chápali, skoro jako kdyby si říkali, “Jo holka, a bude hůř.” Bylo. A tak padla ta věta.

Nepojedeme domů?

Nejdřív jsem o tom nechtěla slyšet. Nechtěla jsem to vzdát. Nejsem typ, který něco vzdává. Jsem typ, který brumlá a nadává, ale to co chce, dokončí. Tohle šlo proti mě, proti mému přesvědčení, proti mé existenci. Musela jsem být silná. Musela jsem přicházet domů z práce a ze školy, smát se a říkat, jak je to super. Když jsme chodili na oběd s Ančou, Lukynnem, Adamem a Monikou, vždy jsem si brala ten burger za libru, zatímco oni chodili na nudle za 7 liber. Ráno jsem si v Pondlandu koupila svoje nejoblíbenější trojbalení cookies a chodila kvůli nim pozdě na 1. přednášku v 9, protože to bylo megavýhodné a já nedokázala vstát z postele dřív. :D Vůbec, Poundland byl ráj. Všechno za libru. Často shitty stuff ale za libru. A jak jsem se tak natajno smutně koukala do země, když kamarádi mluvili o tom, kam jdou dneska pařit, co si daj k obědu a jakej drink za 10 liber si dají, já se při loučení s nimi na křižovatce odtrhla a celou cestu po Column Road jsem jenom brečela, abych vyventilovala svůj emocionální breakdown a doma se zase tvářila tak nějak snesitelně. A stále dokola. Každý den.

I když jsem se bránila, věděla jsem, že se tomu nevyhnu. Až jsem jednou řekla, že tedy ano. Pokud na ten nájem nevyděláme do příštího týdne, pojedem. Srdce mi bušilo a hlas se mi trásl, měla jsem chuť ten dům zapálit a a zahrabat se pod zem, jak jsem byla na sebe naštvaná. Ten týden jsme s Majklem dokonce rozdávali jednoho deštivýho večera i letáky, jen abychom se tam udržili. Ta šichta ale byla neplacená, prý na zkoušku. To už byla poslední kapka mezi tou průtrží mračen, která způsobila, že jsme o půlnoci šli domů promrzlí úplně na kost. A když už jsem začala hledat peníze i po zemi, co komu kde upadlo, řekla jsem si, “Dost. To už je i pod tvojí úroveň.”

Něco vám musím říct…

Dodnes to mám před očima. Seděli jsme v univerzitní jídelně (a už jen jak to píšu a rozpomínám se na to, tak se mi zalévají oči slzičkami :D) a s Lukym jsme jedli Mac n‘ Cheese. Nebudu zacházet do přímé řeči, protože při psaní článku ležím v posteli a Majkl je hned vedle mě, asi by se ptal, co se děje :D. Prostě jsem to celé vyklopila, že to finančně nedávám a i když se mi v Advice Zone na univerzitě snažili co nejvíce pomoci, prohrála jsem. Bylo to smutný. Ale nikdo mi nestál v cestě. Nějak jsme si to prostě nepřipouštěli.

Kevin

Říkejme mu třeba Kevin. No. Ukončovali jsme nájemní smlouvu, že jo. A předčasně, to se realitním makléřům moc nelíbilo, smlouva byla do června. A tak jsme museli najít za sebe náhradu. Jinak jako prostě nikam nejedem a nájem budem muset zaplatit. Kde na to vezmeme? To jim bylo fuck. Byla jsem úplně nešťastná a hrozně moc jsem si přála, abychom našli náhradníka ještě než dojdou poslední úspory. Nabídla jsem proto náš pokoj na místním portálu SpareRoom, kde se mi ještě ten den ozval onen Kevin. Ten pokoj měl stát 330 liber měsíčně pro jednoho a pro pár to bylo nějakých 530 liber, už si nepamatuju. Tak ho nabízím za těch 330. Kevin, že si ho přijde omrknout. O-ou… Jako že sem přijde? Do toho bordelu? Kdy 6 lidí z 10 jsou prasata, co si neumí po sobě uklidit? :D. A co ta plíseň v domě? A 1 téměř nefunkční koupelna? A postel, která vám dává pružinami přes prdel? A ta okna, přes která vidíte venku konstantní mlhu i když je slunečno? To nemůže vzít :D.  No. Tak důkladně jsem snad v životě neuklízela. Nádobí po jiných lidech vypadalo, jako miniekosystém pro nové formy života na Zemi, leštila jsem okna, troubu bych raději vyhodila a koupila novou. Ne. Podpálila bych ten barák a postavila novej. Nejsem pyroman, ale tenhle dům, to bylo neštěstí :D. Každopádně Kevin přijel, všechno viděl a byl překvapivě v pohodě! 

“Aaaa, proč vlastně odjíždíte?”

Shit. Nemůžu mu přece říct, že nesnášim ten barák, i když jsou spolubydlové fajn lidi, nejsem schopná si najít druhou práci a Majkl taky ne, nejsou schopný nás vzít ani do toho Mekáče, protože nemáme kvalifikaci na obracení burgerů, nejraději bych se zahrabala do útrob své postele v Čechách a tiše brečela nad svým životem.

“Víš jak, naskytla se nám v Čechách business příležitost a je to docela velký, taková ta nabídka, která se nemůže odmítnout… Asi.” 

Bože, já tak neumím lhát. 15 sekund ticha mi připadalo jako 3 hodiny.

Aha. Tak hodně štěstí. Jo... a beru to.”

OMG. JSEM HACKER.

Setkali jsme se v realitní kanceláři, kde měl dát zálohu ve výši 1-2 nájmů a měli jsme si předat klíče, podat si ruce a zmizet si ze života, s předaným klíčem bych odevdala i svou klec a byla bych svobodná, mohla bych domů. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ta realitní kancelář nás totálně podělala a i když jsem si to 2x ověřovala, před Kevinem nám řekli, že bude muset platit ten nájem za 2 lidi, i kdyby tam bydlel sám, protože se jim nechce dělat nová smlouva. Moje naděje byly v troskách. Kdo by reálně šel do pokoje s nájmem za 2 lidi, když tam bude sám?! Řekl, že potřebuje čas na promyšlenou. Jestli mi předtím připadalo 15s jako 3 hodiny, za tu půl hodinu bych stihla odnosit a porodit dítě, pořídit si psa a dokoukat Ulici. Pak mlčky přišel zpátky do tý priokletý kanceláře. Mně stihly vypadat a zešedivět všechny vlasy. Nakonec z něj vypadlo, že to bere!

OMG. BŮH EXISTUJE.

Pak už to bylo rychlé.

Vyřídit žádosti, sehnat letenky, nic neříkat doma, překvapit je, aspoň oni budou mít radost. Ups. Letenky? 8000?! Za co jako ty vole?! 

Eeeh. Pamatujete si, jak jsem se Vám zmiňovala o tom, že jsme měli 2 32kg kufry a jeden asi 20kg? Tak za to :D. Fakin‘ Ízidžet. Takže autobus? WHAT?! 30 hodin?! No, pár dnů jsem to zpracovávala. Marně. Na to člověk prostě nemůže bejt připravenej.

21.11.2016

Sbaleno, rozloučeno se spolubydlama, poslední den na Uni. Je to fakt nádherná budova. Kdyby aspoň jedna byla z desetiny tak dobrá jako stará dobrá USW. Rozlučkový email pro učitele připraven. Náš leader oboru byl smutný, že jedu pryč. Všem jsem ale dávala takovou marnou naději, že to zkusím příští rok, i když jsem dobře věděla, že se do Británie asi pěkně dlouho nepodívám. Lidi se toho docela chytali. Věděla jsem, že pár dnů to bude divný, za týden už to bude lepší a za měsíc si na mě už nikdo nevzpomene. Vyhovovalo mi to. V centru jsem se rozloučila s Adamem, Ančou a Monikou a Luky mě doprovodil až na tu naší setkávací křižovatku před Column Road. Celou cestu jsme dělali jakoby nic, oba jsme věděli, že když tohle téma začneme, dopadne to hrozně zle a oba jsme věděli, že se to téma blíží s každým naším krokem. 

A je to tu. Budeme si volat! A skypovat! Já sem ještě přiletím! A já na Vánoce přiletím do Čech.
Ticho. I ty 2 sekundy ticha stačily na to, abychom se oba rozbrečeli, objali se a nechtěli se pustit. Je to taková moje spřízněná duše. Tohle měly bejt prostě naše léta. Tohle se nemělo stát. Ta vzpomínka mě bolí doteď. Ale vím, že jsem udělala správný krok.

Cestování těmi autobusy by bylo na samostatnou knihu. Jen vím, že už nikdy autobusem nejedu. Hypnotizovala jsem ten pohybující bod značící místo, kde jsme se nacházeli s naším žlutým autobusem. V 7 ráno 23.11.2017 jsem začala rozpoznávat Českou Republiku. Jsem doma.

Závěrem

Nešlo to stručněji, fakt :D. Těch pár týdnů tam nelituju. Dodnes z nich čerpám zkušenosti pro další rozhodování, co se mnou bude. Doufám, že tam po mně ještě něco zbylo. Třeba, že tomu profesorovi z TV studia ještě někdo říká Salvádor, protože mi připomínal jedno umělecké dílo a nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenovalo a první, co mě napadlo, byl Salvádor. Ze svého selhání jsem si vzala mnoho ponaučení. Studentská půjčka mě bude lehce ruinovat ještě příští rok, ale tím to vlastně hasne. Život tam je těžký. Lukynn, Anička, Monika i Adam to tam zvládají a já jim držím palce. Fakt moc. A UK školství je vážně oprávněně jedním z těch lepších na světě, stále to za to stojí. A já? Mám se tu krásně. Vytížená prací, ale krásně. A až se rozhodnu někdy příště někam vytáhnout paty a usídlit se, nikam jinam než za sluníčkem to nebude :D. Kdo ví, třeba jednou, život je nádherný a dokáže nás překvapit i v těch nejjistějších situacích. A buďmě rádi za to. 

Děkuju za přečtení mého vyprávění, pokud by vás zajímal ještě něco více ohledně studia v UK, určitě dejte vědět, můžu se o něčem rozepsat více do hloubky :). Dejte mi vědět do komentáře, co se vám na tom líbilo, nelíbilo a od 16:30 budu streamovat na chviličku na instagramu, takže se klidně o tom můžeme pobavit :)




Tagy: Velká Británie, Život v cizině, Cestování, Zahraničí, Cardiff, Vyprávění, Sebedůvěra, Anglie, Studium