Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Lifestyle

Hledání práce v Anglii

Slíbila jsem pokračování svého příběhu o životě ve Velké Británii a aby to nebylo pouze vyprávění, připravila jsem si takového menšího průvodce, co dělat, když si řeknete – Chci pracovat v Anglii. Jdeme na to! :)

 

„Ty – vole.“ Takhle bych nějak shrnula to uvědomění, že jsem doopravdy ve Velké Británii. Kulturní šok mě stále neopouštěl, pořád jsem tak nějak doufala, že se štípnu, probudím a lidé přestanou jezdit jak retardi na levé straně, naučí se vařit a třeba přestanou dělat v tom domě takovej svinčík. A ono pořád nic. Pomalu jsem ale sestupovala na zem z těch smíšených pocitů, že jsem ve své vysněné zemi a jsem hrozně happy a pocitů, že chci okamžitě jet domů i přes fakt, že jsem zjistila, že ti pářející se lidé vlastně vůbec nejsou lidé, a že ty skřeky z blbého béčkového filmu pro dospělé vlastně dělají racci. 
„Tak jo. Dýchej. Stůj pevně na zemi a dělej, co máš, co ti to radili?“ Racionální hlásek v mé hlavě si povídal pro sebe, zatímco já jsem se téměř až autisticky kývala dopředu a dozadu na naší „nové a úžasně velké“ posteli „pro dva“ (kdo četl můj předchozí článek ví, že se na ní 2 lidé ani omylem komfortně nevešli). „Kamarádko, ty jsi unemployed socka, takže koukej zvednout zadek a najdi si práci. Jo. Práci. Musíš makat. Hustý, co?“ A tak jsem začala podnikat první kroky k tomu, abych za měsíc neskončila na ulici mezi vyhozenými matracemi, které beztak byly úplně stejně kvalitní, jako ta, na které jsme spali.

Příprava anglického životopisu

 

Tak, teď k praktické části příspěvku. Abyste mohli pracovat v Británii, potřebujete následující:

  1. Britskou adresu ve správném formátu. Například 51 Colum Road, CF10 3EF Cardiff. Městské části mají vlastní poštovní směrovací čísla a často jsem je v on-line formulářích viděla.
  2. National Insurance Number – bez toho ani pracovat nemůžete (leda že byste jeli přes nějakou agenturu, která vám ho zajistí nebo si to nějak obejde)
  3. Je dobré mít britské tel. číslo – docela se osvědčil operátor Giff Gaff od britského O2, mají docela výhodné tarify, které vás moc nezatíží
  4. Anglicky napsaný životopis, případně průvodní dopisy
  5. Rozhodně se hodí mít účet založený v nějaké z britských bank (Barclays, Lloyds, HSBC)

Jak získat national insurance number (NINo)

Toto číslo pojištění musí mít každý pracující člověk ve Velké Británii. Uděluje se pouze a výhradně na základě pohovoru, který prostě každý musí absolvovat, chce-li pracovat v Británii na vlastní pěst (ne přes agenturu). Většinou vám ho přiklepnout, ale aby se tak stalo, musíte provést následující kroky:

  • Musíte zavolat na centrálu Job Center (je to obdoba našeho úřadu práce)

  • Musíte již mít britskou adresu pobytu, budou se na ni ptát

  • Během telefonátu se vás zeptají na adresu, vyhláskujete své jméno a asi se vás zeptají, za jakým účelem jste přijeli do Británie. Následně vám sdělí místo, datum, čas a referenční číslo, pod kterým se budete hlásit a vy pak dle smluveného data přijdete na pohovor

  • Pohovor se může konat v jiném městě (já volala z Cardiffu a musela jsem jet až do Bristolu hodinu autobusem, protože v Cardiffu, hlavním městě Walesu, jsou Job Centra, ale nevyřizují tam NINo, GG administrativa)

  • Na pohovoru vás vyzpovídají, proč jste přijeli do Británie, oskenují si váš pas a občanku, případně vyplníte ještě dotazník, pokud budete studovat, tak se vás zeptají i na školu a obor studia a vy odcházíte maximálně po půl hodině opět domů.

  • Následuje proces schvalování – ten může trvat 3 týdny i 2 měsíce!!! Bez NINo vás na mnoha pozicích nevezmou, i když dostanete formulář, který potvrzuje, že je žádost podaná a už vás defacto opravňuje pracovat.

  • Následně vám přijde dopis s vaším číslem NINo a jste ready :).

Zpět k vyprávění :)

Nejdříve jsem si vytvořila životopisy, zatímco jsem čekala 2 týdny jak pitomec, než budu moci jet do Bristolu na pohovor o NINo. Chtěla jsem se odlišit, sakra, však jsem grafik, dobře jsem věděla, že se o všechny ty studentské brigády už za týden bude ucházet více než 8 000 lidí. Místo wordu jsem tedy zapla photoshop a práce začaly. Moje CV mělo vystupovat z davu, mělo upoutat pozornost, nedráždit příliš křiklavými barvami, ale nemělo být černobílé. Nakonec jsem po 2 hodinách vypaskvila A4 pdfko, které v tiskové kvalitě mělo přes 40mb a tiskárny si řekly, fuck off, tohle ti tisknout nebudu. „Proč sakra nemám v notebooku InDesign,“ honilo se mi hlavou. Nakonec se vše podařilo zkomprimovat a já si místo Pokémon Go vyrazila na procházku s deskami, které obsahovaly 30 vytisknutých životopisů a chodila jsem od obchůdku k obchůdku s úsměvem na tváři a pohledem typu „Kámo, vůbec mě nezajímá, že tu budu muset být i víkendech, když mi za to zaplatíš, umeju ti snad i boty, ok ok?" A jaké bylo score?

Nic. Nula. Obešla jsem nespočet obchodů na Queen Street i St. Mary Street. Ani jeden fucking zájem. Všude odpovědi jako přes kopírák. „Předám to manažerovi, děkuju.“ „Máte zkušenosti s prodejem v kavárně? Ne? Nevadí, předám to supervizorovi.“ „My se vám ozveme.“ „Zašlete nám portfolio.“ Perlou byla odpověď v Mekáči. Všichni víme, že práce v Mekáči na těch nejnižších pozicích je u nás v Čechách už tak trošku vaření z vody a člověk musí být hodně zoufalý, když už přistoupí i k Mku jako vystudovaný člověk. A víte, co mi řekl Mekáč? „Nemůžeme vás vzít, protože nemáte kvalifikaci v oboru.“ Co je do psí tlapy tak těžký na obracení burgerů, když u nás to dělají i středoškoláci? Dal mi košem Mekáč. Mekáč! Cítila jsem se tak… odkopnutá, bezcenná, jako posmrkaný papírový kapesník. Mekáč mě posmrkal a vyhodil. Jo, narodila jsem se proto, aby mě posmrkal Mekáč.

Domů jsem se šourala skoro po čtyřech, protože moje pětiletý Conversky to měly asi fakt už za sebou a paty jsem měla sedřené až do krve. Lifelog v mobilu mi ukazoval nachozených skoro 20km za to odpoledne, nemohla jsem tomu uvěřit. Prošvihla jsem 2 vajíčka v Pokémon Go jen proto, aby mě posmrkal Mekáč. Fuck my life, okeh? Svalila jsem se na postel i přes riziko, že by mě ta péra mohla odrazit až do kamsi přes strop do prvního patra, kdyby vystřelila a už jsem si hledala letenky domů.

Práci jsem nakonec našla – a trvalo to pouhý jeden týden od nastěhování, do Cardiffu jsme přijeli 10.9.2016 a už 16. 9. jsem nastupovala do práce. O tom, kde jsem pracovala, vám ale napíšu zase příště, je to práce, kterou jsem milovala, a zároveň nenáviděla, mám i několik fotek a snapů, takže to bude pěkně autentické.

Teď už vám děkuji za přečtení mého pokračování příběhu, na předchozí díly se dostanete kliknutím na následující odkazy:

A pouze prozradím, už brzo se dostaneme na článek, na který tak čekáte – Studium v Británii, ta nejlepší zkušenost, která mě potkala.
Ještě jednou děkuji a těším se na vaše komentáře.

Madkyo ♥




Tagy: Velká Británie, Život v cizině, Tipy, Vyprávění, Anglie, Studium, Práce v Anglii