Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Lifestyle

Cardiff aneb první dojmy

 Pokračování mého vyprávění o začátcích života v Anglii. V první části jsem se rozepisovala o tom, jak to vlastně bylo v den odletu, jak „dobře“ jsme se vlastně vyspali na to „hotelu“ a celkově jsem nastínila, jaké dojmy to ve mně zanechalo. Článek zobrazíte kliknutím sem. Dneska ve vyprávění pokračujeme, jedeme totiž Megabusem do Cardiffu. Nebojte, nebude to jen negativní :).

„JAK JÁ TY MRCHY NENÁVIDÍM!!!“ Se zlostí v očích jsem se koukala na ty třicetikilové krávy, které se i autobusák nebál označit, že jsou proti pravidlům. Cesta z Londýna do Cardiffu trvala celkem 3 hodiny, jeli jsme se zajížďkou do Bristolu. Ačkoli v autobuse spím fakt nerada, po včerejší noci jsem byla tak unavená, že jsem se nekontrolovatelně svalila na rameno Mika s batohem obsahující pití a další nezbytné a drahé osobní věci, který jsem měla na klíně a tvrdě jsem usnula. Naštěstí ne dost tvrdě. Vzbudila mě totiž protékající sladká voda z mého pití za 3 libry, která mi tvořila na legínách abstraktní flek, který byste si stejně spletli s počůráním. „JÁ TEČU, JÁ TEČU, JÁ TEČU!“ - Asi si uvědomujete, jak divně by to v Čechách znělo. To vzbudilo Mika, a já v šoku stále opakovala, že teču. Všechno bylo promáčené. Mobily, peněženky, foťák. Jop. Moje zrcadlovka to schytala na ta nejhorší místa. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Baterka mokrá, displej mokrý, mikrofon vlhký. Věděla jsem, že bude po něm. Všechno jsem sušila kapesníčky, fňukala jsem, jak jsem blbá a neumím ani tu pitomou flašku zavřít a klepala se vzteky. Poslední 2 hodiny jsem ani oka nepřivřela.

 

Blížil se Cardiff. S napětím jsme vyčkávali, jak to bude vypadat, kde budeme trávit náš čas, co s námi bude. Kupodivu je Cardiff opravdu krásné město, hlavní město Walesu, které má něco málo přes 300 000 obyvatel. Krása. Tamní architektura je opravdu úžasná, od hradu po ATRiuM, kam jsem již zanedlouho měla nastoupit, ale o tom až příště. Autobus nás vyhodil na Kingsway Stop, hlavním autobusovém nádraží, kde jsme měli díky zpoždění asi 40 minut na nalezení realitky, která nám měla předat klíče od pokoje a kde jsme měli podepsat smlouvu. Cesta podle strýčka Googlu trvala 30 minut. A my měli ty krávy. Ty pitomý 3 kufry čítající dohromady 80kg. Byla to pain in the ass. Cesta byla v posledních minutách do kopce a svaly nás už ze včerejška pálily tak, že jsme si každých 5 minut museli dávat pauzu. Nakonec jsme to stihli a v realitce Kingstons nás uvítala mladá slečna, která nám předala smlouvu.

 

Ta smlouva byla špatná. S realitkou jsme se domlouvali na tom největším pokoji v domě, protože jsme pár a máme hodně věcí. Dali nám menší pokoj v přízemí. No výborně. Zeptala jsem se, jestli ten pokoj můžeme vidět. Dostalo se nám odpovědi, že už jsme stejně za to zaplatili (platili jsme tzv. Deposit, to je jistá forma zálohy, 525 liber a nájem na měsíc dopředu, který nám ale přesunuli na červen, prý abychom nezdrhli, 425 liber, a další administrativní poplatky). Smlouvu o asi 7 stránkách v právnickém anglickém jazyku, kterému jsem tedy moc nerozuměla, jsme tedy podepsali a s jednou kopií klíčů jsme se opět vydali s krávami (už jim jinak neřeknu) do našeho domečku. Míjeli jsme Lidl, takže to byla příjemná asociace s domovem a všímali jsme si našeho okolí.

 

Zase ten příšernej bordel. Všude se válely zelené odpadkové pytle, zatímco černé byly v popelnicích. Proč se tam válely jen zelené, jsem netušila. Došli jsme do naší Colum Road. Malá postranní ulička s alejí viktoriánských domů, která byla od centra asi 15 minut pěšky a kde jsem koukala na sousední Cardiffskou metropolitní univerzitu. První dojmy byly takové zvláštní. Auta fakt jezdila nalevo i tady, nápisy na značkách i cedulích byly nejdříve v angličtině, poté ale i ve welštině (velmi zajímavý jazyk, říkám si, jak tyhle 2 vedlejší země můžou mít tak rozdílný jazyk) a všude jsme míjeli mladé lidi, pravděpodobně studenty, kteří se neustále někam hnali. Hned jak jsme zahnuli na Colum Road, začali jsme se modlit, ať nedopadneme s tím domem tak hrozně. 51, 51, kde je sakra dům 51? A nakonec jsme ho našli.

 

Dům byl starý několik desítek let. Okna měl dřevěná, dvorek neupravený, okno přízemního pokoje bylo otevřené dokořán. Je to snad náš pokoj? Naštěstí ne, to vám pak povyprávím, jak kamarádovi ukradli boty právě díky tomuto oknu. Podívala jsem se na Mika a řekla: „Tak, je to tady.“ Mike strčil klíč do zámku a pomalu jím otočil. Zatlačil jemně do dveří a… nic. Zatlačil více a… zase nic. My se nemohli dostat do vlastního domu! :D Tlačili jsme vší silou, zkoušeli oba klíče, za boha to nešlo. Museli jsme zazvonit a doufali jsme, že bude někdo doma. Otevřel nám Dominic, takový cute hošík s kudrnatými vlasy, který by asi zlomil srdce nejedné slečně, kdyby o ně měl zájem. Ne, nebyl gay, spíš takový typický nerd, studoval fyziku na Cardiffské metropolitní a byl z jižní Anglie. Takový hezčí Leonard z The Big Bang Theory. Nakonec se ukázalo, že je mu vlastně 21, dělá už magistra a rozhodně je nerd. A to jsem ho chtěla dohodit nějaké divačce, lol. Mile nás uvítal a ukázal kde co je. A to byla chvíle, kdy jsem to zase chtěla okamžitě otočit domů.

 

Jak vypadá anglický shared house?

Nejdřív nás zavedl do dvou koupelen, zatímco nám vyprávěl, kdo tu všechno bydlí. No, na český standard koupelny to teda nemělo, ale koupat se v tom dalo. Vana se sprchovým koutem měla 2 sprchy. Britové jsou zvyklí na to, že zatáhnou za špagátek na chodbě a v koupelně jim začne téct sprcha. Druhá sprcha už byla více „středoevropská“, prostě normální sprcha. Uff. Co je naprosto dementní – umyvadla. Ona mají totiž 2 kohoutky speciálně na teplou a studenou vodu – dost daleko na to, aby se voda spojila a vytvořila vlažnou. Takže buď si umyjete ruce v horké vodě a riskujete opaření nebo v ledové vodě, která vás akorát naštve. Nic mezi tím. :D Nakonec jsem to vyřešila po měsíci tak, že jsem si do hrsti nechala pustit studenou a pak teplou. No nic. Další byla kuchyň. Byla docela prostorná, 2 trouby a sporáky, 3 lednice, pračka, sušička, myčka, 2 dřezy na nádobí. Cool ne? Ne. Fungovaly 2 lednice, třetí byla plesnivá, pračka a jeden sporák s troubou, odpad byl ucpaný, 1 umyvadlo nefungovalo a skříně na jídlo plesnivé. Vše ostatní buď prohnilo nebo nefungovalo. V Británii máte „obecně řečeno“ právo na fungující domácnost a Landlord (majitel nemovitosti) se o ni musí starat. Pokud se tedy něco rozbije, musí to opravit nebo nahradit. Za landlorda jednala ale ta realitka, o které jsem psala výše a musím říct, že to je ta nejhorší realitka, se kterou jsem kdy jednala (táta dokonce dělá makléře a to je úplně jiný level jednání, kéž by byla příkladem pro všechny realitky na světě). Nejen, že jsme jim to připomínali snad 3 týdny, ale poté porušili i několik nařízení, za které jsme mohli všichni okamžitě smlouvu ukončit. Nakonec ale opravili alespoň část toho, co mohli a my si po velmi důkladném úklidu alespoň zprovoznili třetí malinkou ledničku a pár skříněk. Asi vás zajímá pokoj. Pokoj byl prostě ta poslední tečka toho prvního dne. Tohle je ta nejvíc PR / nejhezčí fotka. Na záběru žádná špína a svítilo sluníčko, takže i okna vypadají čistě - nebyla čistá, drhla jsem je jak největší mánička a nešlo to dolů :D.

 

Double-bed, dvojitá postel, dvojité lůžko, dva lidé. Zní to logicky, že? Ani tůdle. Lukynn, který měl postel a byl v pokoji sám, měl větší postel než my. Pokoj to byl vhodný pro jednoho člověka. Ne pro 2. Dominovala mu ta postel (která byla tak 1 a půl našeho normálního lůžka pro jednoho, 2 lidé se tam prostě nevejdou :D), která měla takovou tu ošklivou proleželou matraci s pružinami (které mě jednou střelily tak do zadku, přísahám bohu, že jsem vyskočila jak statistiky Mishových šíleností). Tak jak jsem si na té matraci zničila záda, to se mi nepovedlo ani po několikaletém každodenním krčení u počítače. Dále tam byl stůl, ten stejný stůl, který jsem měla jako malá, stůl, který když se pohnul, skoro se rozpadl. A ejhle, chyběla židle. Jako luxusní prvek pokoje jsme měli staré černé kožené sofa pro 2, noční stolek (který posloužil jako jídelní), zásuvku na oblečení a malou skříň, kam se vešlo tak 5 mikin. Pro 2 lidi s kufry vážící 80 kg, kterým dominovalo oblečení. Bylo to tam špinavé, zatuchlé, koberec se krčil pod nánosy prachu a špíny a já nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.

 

Nájem 14 000 měsíčně za… tohle? Za tu cenu bych měla luxusní byt. Byt. Ne pokoj. Byt. Byl to celkově takový „kulturní šok“. Asi zním rozmazleně. Ale na mou obranu, u nás bylo vždycky čisto, doma, na chodbě, v kuchyni, na ulici, ve městě. Bylo to jakési snížení standardu života českého člověka. Říkala jsem si, jak je možné, že Anglii lidé vnímají jako zemi zaslíbenou a utíkají sem statisíce lidí ze svých zemí, když to tady vypadá, tak jak to vypadá? Britové rozhodně nemají úroveň bydlení jako prioritu ve svém životě. Teď ale k pozitivnímu.

 

Naši spolubydlové. 2 Češi, Zuzka a Mirek nám pomohli s vyrovnáním se s tím šokem. Díky za ně ♥. Dále jsme dům sdíleli s Dominicem, kterému říkali Dom, Williamem, tak 35 let starým Britem, který miluje Minecraft, Dungeons and Dragons a celkově je to taky nerd, který rád vařil a často se s námi dělil o teplé večeře, vařil pro celý dům. Hrozně milý člověk se zkušenostmi, kterých jsme si cenili a který jen tak mimochodem umí asi 5 jazyků. Just. Wow. Dále tu byla Španělka Andrea, studentka Businessu, Sotos, pracující Řek, o kterém jsme nikdy nevěděli, jestli konvertuje nebo nekonvertuje k islámu, a který rád pořádá v našem domě párty. Nechyběla veganka Marina, která tu byla na erasmu a pochází z německého Kasselu a která teda výborně vaří, ale komplikovala nám plány, když jsme chtěli dělat večeře a v půlce října se k nám přistěhoval Wayne, který vypadal spíš jako takový jihoafrický sprinter, než aby studoval. :D

 

Cardiff je nádherné město! Krom toho je povinnost pro každého fanouška Doctor Who navštívit Doctor Who Experience, muzeum Doctor Who, které je z části interaktivní a NAPROSTO BOŽÍ (pár obrázků naleznete níže). Své si tu najde opravdu každý. Pro shopaholics je tu St. Davis Center, nákupní středisko, které strčí do kapsy cokoli nákupního v Praze. + Dominuje mu Primark, Apple store a to jsou obchody, kde můžu být hodiny a hodiny. Dále je krásný Cardiff Bute Park, je to skvělé místo na běhání, pořádají se tam občas různé trhy a koncerty, je tam spousta veverek a dostanete se přes něj do Cardiff Castle, který i ty hradby má pěkné :D. Za zmínku stojí i Cardiff Queen Street, které dominuje úžasný retro kolotoč se všemi těmi koníky a krásnou hudbou. Kolmo ke Queen Street je St Mary Street, kde je hodně klubů a restaurací (a kde jsem brigádničila jako Nightlife Photographer). Naše první procházka končila na Cardiff Bay, kde se nachází již zmíněná Doctor Who Experience, ale celkově je prostě úplně famózní. Cestou zpátky jsem narazila na budovu, u které jsem doufala, že ji uvidím. ATRiuM, campus University of South Wales. Je úžasná. Moderní, jako žádná česká škola. Nemohla jsem se dočkat, až studium započne. :) O tom ale zase někdy jindy.

 

Fuu, byl to neskutečně dlouhý článek a při jeho psaní jsem 2x vyhladověla a vypila 3 hrnky zeleného čaje. Teď už zase letím, Mike miluje moje pomazánky a čas večeře je čas večeře. Již brzo se zase uvidíme. Mám vás ráda. Dáme si nějaký sestřih a článek z Doctor Who Experience? :)

Cardiff Bay

Cardiff Bay

Recepce Doctor Who Experience

Recepce Doctor Who Experience

Dalek v životní velikosti

Dalek v životní velikosti

TARDIS ♥

TARDIS ♥

Je větší zevnitř ♥

Je větší zevnitř ♥

Face of Boe

Face of Boe

Nejúžasnější Dalekové

Nejúžasnější Dalekové

Dalekové

Dalekové

Davros

Davros

ATRiuM

ATRiuM

Schody

Schody



My own photos: © themadkyo

 




Tagy: Život v cizině, Cestování, Cardiff, Doctor Who