Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Lifestyle

Stěhování do Anglie aneb cesta tam a málem zase zpět

Vítám Tě u prvního dílu mého téma o životě studujícího Čecha v Anglii. Jmenuji se Simča, ale na internetu jsem známá jako MadKyo, youtuberka, která si právě zakládá blog, aby se o všechna svá vyprávění a postřehy mohla podělit i s ostatními - protože založit si blog je levnější, než si zaplatit psychiatra, víte co. Anglie nám dala pěkně přes zadek už v prvních pár hodinách. Drogy, prostitutky, bordel - zajímá tě víc? Čti dál.

9. září 2016

"Je to tady, nová kapitola, jdeme vstříc nové budoucnosti," řekla jsem na letišti, chytla svého přítele Mika za ruku, usmála se a vtiskla mu malou pusu na tvář, zatímco se na nás šklebilo 80kg věcí ve 3 kufrech velikosti zadku Kim Kardashian. Stále jsem měla před očima momenty loučení s rodiči, s Yuki - mou mladší sestrou a kamarády. Věřte mi, že můžete být sebetvrdší frajeři, co si jedou emoce #nakápa, ale pokud alespoň trochu máte rádi své rodiče, tak vás plačící maminka dostane na kolena stejně lehce, jako když v ruce zlomíte párátko.

Sedíme si tak ve VIP salónku, koukáme na odlety letadel a hlavou se mi honilo pouze to, kolik musím vypít vína, abych tu cestu přežila (nebo spíš kolik musím vypít vína, aby mi bylo jedno, jestli umřu) a kolik oliv stihnu do sebe kopnout za hodinu a půl, protože to bude pravděpodobně moje poslední dobré jídlo a v Anglii budu na čínských polívkách. Stále mi to nedocházelo. Že opravdu jedu. A cesta to bude těžká. 2 a čtvrt hodiny do Londýna na letiště v Lutonu se společností Wizz Air, další necelá 1 hodina s National Express do centra a poté metrem půl hodiny po mé oblíbené Jubilee Line až na zastávku Canning Town do hotelu, kde přespíme, a poté pojedeme 4 hodiny autobusem do Cardiffu. Do hotelu jsem se neskutečně těšila. Výhled na město, manželská postel a pokoj ve slevě? Super! To jsem ještě neměla nejmenší páru o tom, co bude následovat. Jaké je to správné slovo?

Šok. Šok následoval. Pokud chcete zjistit, jaká je Anglie bez pozlátka památek v centru Londýna, kde vás vábí nádherně posekané vždy zelené trávníčky, usmívající se kolemjdoucí a ty červené cool telefonní budky, zajeďte si trochu více na okraj Londýna, třeba do Canning Town. Hned, co jsme vykročili ze stanice metra s 80kg v rukou, mě praštila do nosu vůně trávy. Je krásné, když si děti hrajou v trávě... až do té doby, než ji začnou hulit. A tady se hulilo hodně. Hodně, bez ostychu a ve všech věkových kategoriích. A soudě z existencí, které jsme tam potkávali, to asi nebude jen o trávě. Z toho krásného Londýna, o kterém jsem točila vlogy v únoru, se najednou stal v podstatě slabší odvar Brooklynu, člověk si tu připadal jako v ghettu, po ulicích jsme potkávali skupinky aka "gangstah", jak je znáte z těch filmů, rap, černé mikiny s kapucí, thug life, no však víte. Všude neskutečný bordel. Létající igelitové pytlíky, zničené chátrající domy, roztahané jídlo, pohozené celé pet lahve, rozbité sklo, kelímky, vajgly, přetékající odpadkové koše. Bylo mi z toho hrozně smutno, říkala jsem si "kde že je ten sen, který jsem si chtěla splnit?" A zatímco jsme míjeli skupinky těhle "gangsterů", kteří si pouštěli černošský rap z mobilu a v dálce hučely sirény policejních aut, dostali jsme se k hotelu. 01:00 ráno. Oddychla jsem si, myslela jsem si, že už třeba konečně bude klid.

Klid? Naivko. Nikdy nevěřte fotkám hotelů, na který jsou extrémní slevy a už vůbec nevěřte popisům bez toho, abyste si hotel projeli i na TripAdvisoru, kde jsou nezávislé recenze uživatelů. To myslím smrtelně vážně, pokud se chcete vyspat, nepodceňujte výběr hotelu. My jsme chtěli minimalizovat náklady, šlo přece pouze o 1 noc, takže jsme vybrali pokoj, kde byla sdílená koupelna. Jinak šlo o manželskou postel a fotky vypadaly opravdu krásně. Hned jak jsme zazvonili a recepční nás vpustil na "recepci", která se skládala z pultu ala skříň od babičky, která už stejně umřela a sešítku, kde byla napsaná jména. Zvonek se rozezněl podruhé. To už ale vstoupila Hannah, která se vesele usmívala na recepčního, který jí předal peníze a poslal ji na pokoj 7. Copak to asi bylo za slečnu? Hádáte správně. Prostitutka. To už jsme se ale s Mikem na sebe koukali způsobem typu "Co ještě může přijít, to už si snad dělaj tam někde nahoře prdel ne?"... Už jsem si opravdu myslela, "To jsme jako v bordelu? Může to být horší?"... Může - recepční nás totiž poslal na pokoj č. 6. Pamatujete, jak jsem říkala, že se sdílí jedna koupelna mezi 2 pokoje? A pamatujete, kam poslal tu prostitutku?

Celou noc jsme oka nezamhouřili, protože si ji týpek zaplatil na celou noc a ta kráva hekala tak, jako kdybyste si hned vedle v pokoji za tou papírovou zdí postavili voliéru s vránami a racky, a zároveň se tam nahrával dabing japonského hentai. Nepřeháním. Pokoj měl tak 3x4m a výhled na město vypadal asi tak, jako kdybyste se koukali ven okýnkem na záchodě v hospodě. I tak jsem ale z toho okýnka viděla na mrakodrapy na Canary Wharf, kde jsme byli v únoru a tiše záviděla, kde asi musí spát tamní lidé. A zatímco se neúprosně blížil budíček, slzy se mi kutálely po tváři.

10. září 2016

4 hodiny ráno. Sprcha? Po nich dvou?! Ne, děkuji. Ruce nás pálily, jak nás bolely svaly z těch pitomých kufrů a dlaně už byly jeden velký mozol. Svižná chůze, modlení se za všechny spojence tam nahoře, ať to stihneme, cesta metrem - a další modlení, aby zastávky metra měly výtahy. "Victoria Couch Station," hlásila cedule oznamující exity z metra. Jsme tu včas. Seděli jsme vyflusaní na židlích, už nás čekaly jen poslední 4 hodiny cesty Megabusem do Cardiffu, kde jsme museli nutně být před 14. hodinou odpoledne, jinak nám zavřou realitku a my se staneme přes víkend bezdomovci. Na hodinkách jsme měli 8:00, čas odjezdu. Autobus nikde. Nervózně jsme počítali každou minutu, protože každá minuta nás stála drahocenný čas, který jsme si vyhradili na bloudění Cardiffem, abychom našli náš dům a již zmíněnou realitku. Hodina a čtvrt zpoždění? Neslýchané. Už jsem se skoro připravovala na to, jaké to asi je, spát na "Anglickém Hlaváku". Měla jsem sto chutí to otočit a jet domů. A jaký že je rozdíl mezi Hlavákem a naším domem, jaký první dojem zanechal Cardiff a jaký šok na nás ještě čekal? To už se dozvíte v dalším pokračování. Všechno zlé je ale pro něco dobré, takže nemějte obavy, ne vždy si budu vylejvat depresivní srdíčko :D.

 

Děkuji za přečtení mého prvního cestovatelského článku, pokud se Vám líbil, budu moc ráda, když se k němu vyjádříte do komentáře. Nezapomeňtě mě sledovat na sociálních sítích, jako je Facebook, Ask, Instagram nebo Snapchat, na všech mě najdete jako @themadkyo.

Druhý díl najdete kliknutím na tento odkaz.

Teď už nezbývá nic jiného, než dodat - neplecha ukončena. Tu je kachnička.

Pictures source: Pixabay CC0

 




Tagy: Život v cizině, Cestování, #ThugLife, Cardiff